Ta snaha dát rodičům možnost dobrovolně umístit dítě do diagnostického ústavu není nic nového („Rodiče by mohli sami poslat dítě do polepšovny“, Právo, pátek 8. 11. 2019). A výchovně selhávající rodiče by o to leckdy opravdu stáli. Ale musím se připojit k pochybovačným hlasům, zda tenhle nápad je opravdu ten pravý způsob, jak řešit údajně se zhoršující chování dětí, agresivitu, šikanu a leccos dalšího.
Ona totiž je otázka už to, zda jsou na tom dnešní děti s chováním opravdu o tolik hůře. Zvlášť, když stesky na nejmladší generaci slýcháme od nepaměti. A jsa už taky pamětníkem, mohu doložit i na bohatých zážitcích z vlastního dětství, že jsme si ani v drsných mravech s dnešními dětmi nijak nezadali. Spíš bychom jim s přehledem dali flek. Jen těch vyražených zubů, hlav rozbitých klacky a kamením při oblíbených klukovských hrách na vojáčky! To by dnešní rodiče, stýskající si, že děti skoro nelze odtrhnout od počítačových stříleček, nejspíš hromadně omdlévali. Ti naši se nejprve zběžně přesvědčili, jestli to není na umření, což zpravidla nebylo, provedli nejnutnější ošetření, a pak nás poslali (obrazně řečeno) klečet na hrách – poctivě přiznáno, ta výhrůžka polepšovnou tu a tam padla taky. Ale nějaké velké vyšetřování, běhání do školy, na policii, dnes tak oblíbené hledání černých ovcí ve stádě? K čemu? Bylo-li třeba, vyříkaly si to maminky v krámě, ve frontě k pokladně.
A propos rodiče, nebude on náhodou někde tady ten rozdíl mezi dneškem a řekněme půlstoletí starou minulostí? Někteří své děti výchovně nezvládají zjevně proto, že mají sami zmatek v základních životních hodnotách a zásadách a ten zmatek zasévají i do hlav dětí.
Už řadu let v době zrání kaštanů se uvazuju k dobrovolné osvětě přímo na místech činu. Že je sice chvályhodné sbírat plody na zimní krmení lesních zvířátek, ale právě s důrazem na to slovo SBÍRAT. Nikoliv srážet za pomoci klacků a kamení, což je jednak nebezpečné – viděl jsem jednou přistát kilový balvan vedle kočárku s nemluvnětem – jednak poškozuje i ty stromy. Do ran se snadno dostane infekce a strom pak může uhynout. Nádavkem se děti učí neurvalému a kořistnickému vztahu k přírodě. Vajíčko slepici taky nevyrveš z útrob, počkáš, až ho snese, říkám a děti se smějí té představě.
Rodiče reagují různě, ale většinou klacky a kameny odloží, někdy se dokonce omluví, že prý nevěděli…. Samozřejmě, já zas nevím, co udělají, až zajdu za roh, přehnané iluze o účincích osvěty si nedělám.
Někdy to ale bývá drsnější, zvláště v poslední době. Otec se dvěma kluky školního věku, třicátník či čtyřicátník, pilně vrhal dvoumetrovou špičatou tyč do korun mladých jírovců, chránících sídlištní školu před důsledky frekventovaného provozu na sběrné městské komunikaci. Kaštany jen pršely, ale s nimi i listí a větve stromů s dosti křehkým dřevem. Na upozornění nejdřív nereagoval, tvářil se, že neslyší a pokračoval v ničivém díle. Upozornil jsem tedy podruhé a potřetí, vždy hlasitěji, že stromy jsou městský majetek a že mají hodnotu skoro 400 tisíc korun, (shodou okolností se na ně nedávno dělal odborný posudek). A že budu nucen zavolat městskou policii.
Otec konečně zareagoval, nejprve dosti hrubými slovy a nadávkami. Kluci nehnuli brvou. Zjevně byli zvyklí. Když jsem toho měl dost a městskou policii opravdu zavolal, zdvihl tatík klacek a hnal se s výhrůžkami po mě. Ustoupil jsem rychle z dosahu a čekal na policii. Myslel jsem, že rodinka zmizí po anglicku, ale zmýlil jsem se. Klidně počkali taky. Tatík připustil, že srážel kaštany klackem, ale vše ostatní popřel. Před dětmi. Působil při tom tak věrohodně, že bych mu byl sám uvěřil.
Policista, postarší, rozumný člověk, se mi skoro omlouval. A jestli jsem si náhodou incident nenatočil, že takhle je to prý slovo proti slovu a že s tím nic nenadělá.
Nejúčinnější výchovným prostředkem bývá, jak známo, rodičovský příklad. A tak kluci dostali důležitou výchovnou lekci, asi ne poprvé a jistě ne naposledy. Nepochybuji, že si ji zapamatovali. Možná tak dobře, až to rodičům časem nemusí být milé. Až někoho z bezradnosti napadne třeba ta polepšovna. Což o to, ale nevím, jestli bych se s navrhovateli shodl, koho tam vlastně poslat.