Osudy lidí kalkulačka v programu nemá

Ohled na to, co pociťují lidé, kterým hrozí ztráta domova, bývá bohužel tím posledním, co zajímá podnikatele v uhlí či politiky s kalkulačkami, kteří se proti vůli místních opět snaží prosadit zrušení limitů těžby uhlí v severních Čechách.

Chtějte také na kalkulačce, aby zakalkulovala třeba psychické důsledky vystěhování. Kdyby poslouchala na nedávné demonstraci v Horním Jiřetíně třeba vyprávění postarší paní, kolikrát už jí těžba uhlí vyhnala z domova, kdyby jí viděla do tváře, asi by se začala přehřívat a zmateně blikat. Lidské osudy nemá v programu. Zdá se, že někteří majitelé kalkulaček také ne. Ale těžko se mohou vymlouvat, že jim o vyhánění a o osudech vyháněných není nic známo. Pokud tedy aspoň trochu dávali pozor ve škole, i kdyby to ve vzdělávání nedotáhli dál než do deváté třídy základky. Vždyť tahle země zažila ve 20. století již nejméně tři vlny vystěhovávání. V tragickém podzimu 1938 utíkaly tisíce českých rodin z nacisty zabraného pohraničí, ano, i z Mostecka, jehož některým částem teď vystěhování hrozí opět. V roce 1945 odtud byly vysídleny tisíce rodin německých, mnohdy bez ohledu na to, zda se nějak provinily proti republice, nebo ne. A třetí vlna začala po roce 1948, kdy nastupující totalitní režim potřeboval zlomit tvrdou opozici, představovanou také silným selským stavem, spjatým po staletí s půdou, na které žil. Měli to představitelé poúnorového režimu dobře vymyšleno. Přesně odhadli, že ztráta půdy, v níž po staletí měly selské rody své kořeny, ztráta domova, ztráta kontaktů se společenstvím, uprostřed něhož po celý život žili, dokáže zlomit i ty nejtvrdší, nejodolnější povahy. Těmi ztrátami přišli totiž postižení leckdy ze dne na den i o smysl života. Mnohý pak už nežil v plném smyslu toho slova, spíše jen živořil, přežíval ze dne na den. Člověka, který dříve nezastonal, najednou sklátila kdejaká banální choroba. A výjimkou nebyla ani předčasná úmrtí, a to i v rodech, kde dlouhověkost členů byla příslovečná. Dnes už si dovedeme poměrně přesně vysvětlit dříve jen tušené souvislosti mezi tělem a duší, vyjadřované třeba rčením „ve zdravém těle zdravý duch“ („Mens sana in corpore sano“). Seriózní medicínské a psychologické výzkumy prokázaly, že dlouhodobý psychický stres vede k oslabení obranyschopnosti organizmu, k častější nemocnosti, u lidí starších či oslabených nějakou závažnější chorobou někdy i k předčasné smrti. A ztrátu domova, nejen bytu, domu, ale i krajiny, v níž ten dům stál, ztrátu sousedského společenství, zejména, byl-li na něj člověk zvyklý dlouhou dobu, lze pokládat za stres srovnatelný se stresem způsobeným úmrtím blízkého člověka. O to drtivěji ten stres působí, pokud domov zcela zmizí, jak to hrozí, pokud by povrchový důl postoupil až na území ohrožených obcí. Je známo, že i hodně nemocné lidi v domovech důchodců či v léčebnách dlouhodobě nemocných drží někdy při životě i nepatrná jiskřička naděje, že by se ještě aspoň jednou, aspoň na chviličku mohli podívat domů, když už jim není dopřáno doma dožít. Takovou naději ale Hornojiřetínští či Černičtí v případě prolomení limitů těžby mít nebudou. Jejich domovy pohltí černá jáma. A smutné je na celé věci i to, že pokud ten či onen vystěhovaný obyvatel Černic či Horního Jiřetína takto zemře, napíšou mu jako příčinu úmrtí třeba infarkt myokardu, nebo komplikace při diabetes, nebo cokoliv, na co už tak lidé umírají. V žádném případě to, co by bylo pravdě nejblíž: že zemřel na ztrátu domova. PhDr. Miroslav Hudec, psycholog a publicista