Václav Klaus se právě probudil

Že nejen politický, ale i obecně společenský život hrubne, či že společnost je rozeštvaná, to bohužel (skoro) pro nikoho dávno není novinka.

Pohádají se sousedé v hospodě nebo u plotu mezi svými domky, jeden si skočí domů pro legálně drženou pistoli a druhého mýrnyxtýrnyx střelí. Střílet na lidi, kteří se mohou i naprostou náhodou octnout na cizím pozemku, to je obecně schvalovaná móda – stačí si otevřít kteroukoliv internetovou diskusi na toto téma. A třeba u takového auta už dnes člověk neví, jestli je to více dopravní prostředek, nebo zbraň.  Zdá se mi, že se na silnici moc couráš? Šup s tebou do příkopu, vymajzni z vozovky. A ty dědku s berlí na tom přechodu, jestli nehejbneš kostrou, tak tě sestřelím.

Kapitolou samou pro sebe je štvaní jednotlivých sociálních skupin proti sobě. A jde často z nejvyšších míst. Kdo zasel lidem do hlavy, že chudý člověk („socka!“), nezaměstnaný, bezdomovec, ti všichni a mnozí další si za svůj osud mohou sami, že jsou to paraziti a že na ně ostatní doplácejí? Kolik bezdomovců pak každoročně zemře násilnou smrtí jako terč těch, kteří je ani nepokládají za lidi a kteří útok na ně berou za zvláště vyvedenou psinu?

Organizování pochodů nenávisti proti chudým a vyloučeným, jejich vyhánění do ubytoven, které lze jen těžko nazvat lidským obydlím 21. století (ostravské Přednádraží!), či dokonce přímo na ulici, také jako způsob zastrašování ostatních ohrožených chudobou, to je co? A slouží to komu?

A minulý týden jsem si ve voze metra přečetl dokonce nápis „Smrt cyklistům.“ Možná hloupý vtip. Ale jeden dneska neví, třeba už i ti někomu vadí. Jsem taky cyklista, jeden z tisíců. Mám se začít  bát?

Jestliže to všechno tedy pro nikoho není novinka, neměla by být ani pro prezidenta. Ale nevzpomínám si, že by někdy dříve proti rostoucí nenávisti v rozeštvané společnosti nějak jednoznačně a razantně vystoupil. A přitom komu jinému takové vystoupení více přísluší než hlavě státu?

To on spíš tu a tam také přiložil polínko pod kotel, kde se ta nenávist zvolna vařila. Co jiného jsou třeba jeho denunciace „levicových baťůžkářů“, dehonestace „ngoistů“ a všelijakých „aktivistů, které nikdo nezvolil“?

Proti té nenávisti a štvaní vystoupil až teď. Probudil se, až když důsledky téměř hmatatelného napětí ve společnosti pocítil na vlastní kůži – na rukávě kabátu. Neříká nám to náhodou něco důležitého o prioritách Václava Klause?

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog